Za vyšehradskými tunely směrem k pevnosti se nacházejí zbytky kdysi stavebního skvostu. Stávala zde totiž  mohutná brána Špička s devíti věžičkami.  Dnes zde najdeme pouze zbytky původní věže a v nich útulnou kavárničku s krbem.

Ještě před vstupem do nejstarší části pevnosti, od Táborské brány, najdeme dva domy. Jedná se o dům spisovatelky Popelky Biliánové a o známý Jedličkův ústav.

Po napoleonských válkách se celá Evropa a i České království (v té době již přes 200 let součástí Rakouského císařství) ponořilo do klidnějších časů.  A jaký to mělo dopad na Vyšehrad?

Tato brána postavená v roce 1669 v raně barokním stylu, nese jméno rakouského císaře Leopolda

Po vydrancování husity a posléze znovuobnovení za vlády Jiříka z Poděbrad se z Vyšehradských rozvalin stává běžné středověké městečko.  Z dnešního pohledu je těžko k uvěření, že zde žili   vedle sebe měšťané, vinaři , řemeslníci  a dokonce zemědělci.  Opět  vzkvétal  i církevní život, který byl husitskými nepokoji nejvíce poznamenán.

Mezi nejtemnější období mýtického Vyšehradu můžeme zařadit husitské hnutí v Českém království. V této době je starobylá hora nad řekou Vltavou vykradena a ponechána svému osudu. Pojďme se podívat, jak se to stalo:

Koncem sedmdesátých let  17. století byla pevnost prakticky hotová. K zajištění bojeschopnosti a plného provozu bylo nutno zavést děla různých ráží a naplnit sklady "magacíny"  výstrojním a výzbrojním proviantem. Ale uzavřená pevnost k chodu potřebovala mnohem více.  Byla postavena zbrojnice, nemocnice, ubikace(kasárna) pro vojáky, dále kuchyně, kovárna, stolárna, mlýn, pekárna,  stáje pro koně, chlévy pro dobytek a další nezbytnosti k chodu pevnosti, která měla odolávat mnohaměsíčnímu obléhání.  Tímto byl Vyšehrad jako pevnost uveden do provozu.